Drug info ~ Chillout ~ Therapy
English ~
První pomoc při předávkování OPL
Předávkování je stav, který následuje po užití nadměrného množství drogy či více drog. Vždy se jedná o akutní, život ohrožující stav. Proto není od věci zopakovat si základní pravidla týkající se první pomoci.
Autor: František Jírový a MUDr. Jakub Minařík
PRVNÍ POMOC PŘI PŘEDÁVKOVÁNÍ
Předávkování je stav, který následuje po užití nadměrného množství drogy či více drog. Vždy se jedná o akutní, život ohrožující stav. I když v mnoha případech spontánně odeznívá bez potřeby intervence a nezanechává následky, doporučujeme vždy ihned zavolat lékaře. Nutné je to zvláště tehdy, když:
· dojde ke ztrátě nebo výraznému útlumu vědomí,
· jedná se o užití kombinace léků nebo léků a drog,
· dojde k výrazné změně chování postiženého, které vyvolává dojem, že postižený není schopen se v dané situaci správně orientovat.
Je důležité si uvědomit, že tento stav má svůj vývoj a ke komplikacím nemusí dojít bezprostředně po užití těch kterých látek. Některé potenciálně velmi vážné komplikace se mohou rozvinout až s odstupem minut i hodin a odložená pomoc již nemusí být úspěšná. Mezi takové stavy patří předávkování např. Durmanem nebo některými kombinacemi drog, resp. drog a léků, zejména pokud se jejich vzájemný efekt násobí. Mezi takové kombinace patří např. extáze s některými antidepresivy a léky na spaní nebo proti strachu a úzkosti s alkoholem nebo heroinem.
Okamžitou intervenci si vyžadují stavy vyvolané předávkováním při užití opiátů a tlumivých látek včetně léků a alkoholu. Vzhledem k potřebě neodkladné intervence se jim budeme věnovat podrobněji.
Předávkování opiáty (nejčastěji heroinem) a tlumivými léky
Předávkovaný člověk ztrácí barvu v obličeji, má potíže s pohybem i se stáním a obtížně artikuluje nebo nemluví vůbec. Příznačné pro intoxikaci je také tzv. „spaní za chůze“, pokles svalového napětí, nevolnost a zvracení. V horším případě nastává bezprostředně po užití drogy stav bezvědomí.
Pokud je předávkovaný ještě při vědomí, je důležité se pokusit ho při něm udržet. Znamená to mluvit, popř. chodit s ním, opláchnout mu obličej studenou vodou. Pokud vědomí ztrácí, je zcela na místě ho např. štípat, „profackovat“ či polít ledovou vodou.
Dojde-li ke ztrátě vědomí, je nezbytné zjistit, zda postižený dýchá a zda je v činnosti srdeční oběh. Zároveň je třeba okamžitě přivolat záchrannou službu. V případě, kdy zjistíme ztrátu dechu či oběhu, poskytneme postiženému první pomoc.
RESUSCITACE PŘI PORUŠE VĚDOMÍ, ZÁSTAVĚ DECHU A SRDEČNÍ ČINNOSTI
Pokud jedinec nedýchá a není cítit jeho puls, je na místě poskytnout mu základní neodkladnou resuscitaci, která slouží k obnovení oběhu okysličené krve. U osoby postižené náhlým selháním jedné nebo více základních vitálních funkcí (tj. vědomí, dýchání a krevní oběh) je cílem zabránit nezvratným poškozením, zejména mozku. Mezi výkony zařazené do neodkladné resuscitace patří:
· uvolnění dýchacích cest
· dýchání z plic do plic
· nepřímá srdeční masáž.
Pokud od zástavy oběhu uplynul dlouhý čas, resuscitace se nezahajuje. Tato doba se pohybuje v desítkách minut (interval delší než 15 minut u dospělých a delší než 20 minut u dětí; při podchlazení organismu prodlužujeme tento interval až na 40 minut). Avšak vzhledem k tomu, že diagnóza zástavy oběhu může být problematická i pro zkušeného lékaře a u předávkování tlumivými látkami se čas zástavy oběhu dá jen velmi těžko zjistit, doporučujeme resuscitaci zahájit vždy.
Limitem pro úspěšnost neodkladné resuscitační péče je obnova účinné akce srdeční. Pouze v menšině případů je pacient po úspěšné neodkladné resuscitaci ihned při vědomí a schopný samostatně dýchat. Je tedy nutno provádět umělé dýchání do doby, než se dostaví odborná pomoc.
Ukončit neodkladnou resuscitaci lze:
· byly-li základní vitální funkce úspěšně obnoveny
· po příjezdu lékaře a převzetí postiženého do odborné péče
· nevede-li resuscitační úsilí trvající nejméně 30 minut k obnovení základních vitálních funkcí
· jsou-li zachránci natolik vyčerpáni, že v oživovacím úsilí nemohou dále pokračovat.
Poruchy vědomí
Za člověka v bezvědomí považujeme každou ležící či zhroucenou osobu, která nereaguje na hlasité oslovení nebo důrazný dotyk. Závažná porucha vědomí může vyvolat neprůchodnost dýchacích cest, proto je u každého bezvědomého nutné opakovaně kontrolovat, zda volně dýchá.
Poruchy dýchání
Nejlepším vodítkem pro posouzení, zda postižený dýchá, je přiložení svojí dlaně před ústa a nos postiženého. Pouhé sledování pohybu hrudníku může být ošidné, neboť při neprůchodnosti dýchacích cest (zapadlým jazykem, zvratky, umělým chrupem) můžeme zaznamenat pohyby hrudníku vyvolané zvýšeným dechovým úsilí postiženého, ale k dýchání nedochází.
Při částečné neprůchodnosti dýchacích cest je dýchání zachováno a můžeme slyšet charakteristické zvuky proudění vzduchu zúženým prostorem.
Při úplné neprůchodnosti nemůže postižený mluvit, můžeme pozorovat úzkost a neklid spojený s rostoucím dechovým úsilím. Bezvědomí u úplné neprůchodnosti dýchacích cest nastupuje během 1-2 minut.
U postiženého v bezvědomí, který již nedýchá, se přesvědčíme o průchodnosti dýchacích cest pokusem o umělý vdech. O neprůchodnosti svědčí výrazný odpor. Důležitým příznakem zástavy dechu a nedostatkem okysličené krve je promodrání okrajových částí těla, především prstů, špičky nosu a okrajů ušních boltců, tzv. cyanóza. Zkušení anesteziologové doporučují laikům, ale i méně zkušeným kolegům se zjišťováním zástavy oběhu nezabývat v těch případech, kdy rozpoznali zástavu dechu. Pokud postižený nedýchá, automaticky postupujeme tak, jakoby došlo i k zástavě oběhu. Toto doporučení je motivováno praxí; ukázalo se totiž, že nezkušený člověk není schopen zástavu spolehlivě určit a pokusem o zjištění, zda je tep přítomen, ztratí tolik času, že mnohdy dojde k již nevratnému poškození mozku postiženého.
Zástava oběhu
Zástava oběhu je způsobena poruchou činnosti srdce jako pumpy, kdy přestává protékat krev mozkem a dalšími orgány. Zástava oběhu není totožná se zástavou srdce; pro diagnózu zástavy oběhu je rozhodující zjištění nepřítomnosti pulsu na velkých tepnách (nejčastěji zjišťujeme tep na krční tepně, kterou můžete nahmatat vedle ohryzku). Do 15 sekund po zástavě oběhu upadá postižený do bezvědomí, do 30-60 sekund zcela ustává dýchání, pokud postižený před zástavou oběhu dýchal. Při zjištění nepřítomnosti pulsu na velkých tepnách musíme neprodleně zahájit nepřímou srdeční masáž a vždy také umělé dýchání z plic do plic.
LÉČEBNÝ POSTUP PŘI SELHÁNÍ ZÁKLADNÍCH VITÁLNÍCH FUNKCÍ
Stabilizovaná poloha při poruchách vědomí
Je-li spontánní dýchání bezvědomého dostatečné, je nezbytné uložit ho do stabilizované polohy na boku. Postup je následující: k postiženému ležícímu na zádech zachránce přistoupí ze strany. Dolní končetinu, která je blíž k zachránci, ohne v kyčli a v koleni. Horní končetinu na stejné straně položí těsně vedle trupu nebo ji zasune pod bedra a hýždě postiženého. Potom zachránce tahem za druhou končetinu směrem k sobě otočí postiženého na bok. Horní končetina, která byla pod bedry a hýžděmi, se ocitne v zapažení a brání zpětnému otočení postiženého na záda. Horní končetinu, za kterou prováděl zachránce obrat, ohne v lokti a ruku otočenou dlaní dolů zasune pod tvář zakloněné hlavy postiženého. Výhodou stabilizované polohy je kromě udržení volných dýchacích cest též samovolný odtok tekutého obsahu z úst a hltanu při eventuálním zvracení.
Zprůchodnění dýchacích cest při poruchách dýchání
Prvním a nejjednodušším opatřením pro uvolnění dýchacích cest je záklon hlavy. Pokud je neprůchodnost dýchacích cest postiženého způsobena zapadlým jazykem, záklon hlavy oddálí kořen jazyku od zadní strany hltanu. Postižený se zachovalou dechovou aktivitou se okamžitě rozdýchá, u postiženého bez této aktivity umožní záklon hlavy účinný umělý vdech.
Nevede-li záklon hlavy ke zprůchodnění dýchacích cest, je nutno provést celý trojitý hmat. Při trojitém hmatu se současně provádí:
· záklon hlavy
· předsunutí dolní čelisti
· otevření úst
Správné provedení trojitého hmatu téměř vždy zajistí obnovení průchodnosti dýchacích cest; neúspěch naléhavě poukazuje na možnou přítomnost překážky v dýchacích cestách. Tekutý obsah z úst a hltanu odstraníme polohováním postiženého, tuhý obsah odstraníme prsty.
Dýchání z plic do plic
Vydechovaný vzduch obsahuje 16-18% kyslíku, obsah oxidu uhličitého je naopak vyšší než v atmosférickém vzduchu. Aby bylo u postiženého dosaženo alespoň hraničně dostatečné výměny plynů v plicích, je nutné použít alespoň dvojnásobných dechových objemů při frekvenci 12 vdechů za minutu.
Vlastní technika dýchání z plic do plic
Svoji pravou ruku zasuneme pod šíji postiženého a levou tlačíme na jeho čelo - tím udržujeme záklon hlavy a dostatečně volné dýchací cesty. Palcem a ukazovákem levé ruky stlačíme nosní dírky postiženého, zhluboka se nadechneme a svými široce otevřenými ústy zcela překryjeme ústa postiženého. Usilovně vydechneme do jeho plic; při tom pozorujeme, zda se postiženému zvedá hrudník, což svědčí o tom, že vydechnutý vzduch skutečně vnikl do plic postiženého. Výdech postiženého je pasivní, během něho se hluboce nadechneme mimo výdechový proud postiženého k dalšímu umělému vdechu a opakujeme celý postup.
Během dýchání opakovaně zjišťujeme přítomnost pulsu na velkých tepnách postiženého. Dojde-li k jeho zmizení, je nutno ihned připojit nepřímou masáž srdeční. Při dýchání z plic do plic, zvláště při nedokonalém uvolnění dýchacích cest, může část vzduchu vnikat do žaludku postiženého a hrozí zde zvracení a následné vdechnutí zvratků. Dojde-li ke zvracení, musíme ihned postiženého otočit na bok nebo hlavou dolů tak, aby byl zajištěn odtok žaludečního obsahu z jeho úst. Před dalším umělým dýcháním musíme ústa a hltan postiženého vyčistit od zbytků žaludečního obsahu.
Nepřímá masáž srdeční při poruchách krevního oběhu
Nepřímá masáž srdeční je jediným, byť nedokonalým opatřením při zástavě oběhu. Nedokonalým je toto opatření v tom, že i při provádění nepřímé srdeční masáže vytváříme pouze zcela hraniční podmínky pro přežívání postiženého a pro obnovu spontánního oběhu. Při nepřímé srdeční masáži musíme vždy provádět i umělé dýchání.
Technika nepřímé masáže srdeční
Postiženého uložíme na záda, v oblasti hrudníku musí postižený ležet na pevné podložce. Ke zlepšení žilního návratu krve do srdce zvedneme resuscitovanému jeho dolní končetiny. Vlastní místo nepřímé srdeční masáže je na prsní kosti, na hranici její střední a dolní třetiny. V tomto místě ve střední čáře přiložíme dlaň své ruky, na její hřbet přiložíme svoji druhou ruku. Ruce mohou být mírně překříženy, nemocného se dotýkáme pouze dlaňovým oválem, nikoliv prsty. Lokty musíme mít napjaté; při masáži přenášíme hmotnost celé horní poloviny svého těla, přičemž rytmicky, kolmo dolů stlačujeme prsní kost do hloubky asi 5 cm. Efektivní nepřímá masáž srdeční musí být vedena se značnou razancí, případné zlomeniny žeber u starších postižených svědčí o tom, že byla prováděna správně.
Poměr doby stlačení a doby uvolnění má být 1:1, při uvolnění nesmí naše ruce ztratit kontakt s tělem postiženého. Frekvence, kterou by měla být masáž prováděna, je 60-80 stlačení za minutu. Poměr umělých vdechů k nepřímé srdeční masáži činí u dvou zachránců 1:5, u jednoho zachránce 2:15. U dětí při resuscitaci redukujeme sílu, kterou je prováděna nepřímá masáž srdeční, podle velikosti dítěte tak, abychom jej nerozmačkali; stejně tak dechový objem, abychom nezpůsobili poškození plic.
Zdroj: Informační portál primární prevence (odrogach.cz)