Drug info ~ Chillout ~ Therapy
English ~
Momentky z dějin koky
Koka je rostlinka, jejíž pěstování se v druhé polovině 20. století stalo tématem, které občas převládalo ve vztazích mezi USA a andskými státy. Její lístečky totiž obsahují kokainový alkaloid a slouží jako surovina pro výběr světově známé drogy: kokainu.
Autor: Radek Buben (publikováno: Nový prostor 1/2009), autor je politolog, působí na FF UK
Žvýkání, které pomáhá
Koka samotná drogou není. Pravdu má heslo, které razí současná bolivijská vláda prezidenta Evo Moralese, bývalého pěstitele koky a vůdce tamních cocaleros, deklarující, že coca no es droga. Přesto nikdo nemůže popírat, že nárůst jejího pěstování – hlavně od sedmdesátých let – byl vyvolán výrobou drog, jejichž konzumace ve vyspělých státech rostla. Zdroje z drog však nekončily pouze v kapsách drogových mafií, ale byly také reinvestovány do ekonomiky a pomáhaly andským státům v tlumení bídy a nespokojenosti z ní vycházející. Jak však rostl tlak USA na omezení či úplné ukončení pěstování koky, tak se rostlinka začala stávat symbolem národní suverenity a odporu vůči diktátu země, která v andském podání prostě není schopna omezit svou vlastní spotřebu drog a přenáší své problémy na jiné. Kolem obrany koky se postupně zformovala aktivní občanská společnost a široké sociální hnutí, jež aktivizovalo do té doby spíše pasivní indiánské obyvatelstvo a začalo výrazně mluvit do politiky.
Otázka koky se pak propojila s obecnou otázkou mobilizace a aktivizace původních obyvatel kontinentu a stala se součástí oné „levicové vlny“ v Latinské Americe, jež tolik děsí třeba i české lidsko-právní aktivisty, kteří však proti střílení indiánských demonstrantů v Kolumbii či Bolívii nikdy neřekli ani popel, jelikož tamní vlády braly peníze ze stejných zdrojů jako oni. Stejně tak jim moc nevadí, že pěstitelé koky tráví celé roky ve vězení, než se dostanou k soudu. V žádné zemi se tyto otázky neprojevily s takovou intenzitou jako v Bolívii, a proto se zaměříme především na ni. Koka se pěstuje na východních svazcích And a v údolích v Ekvádoru, Kolumbii, Peru a v Bolívii. Tradice této produkce sahá hluboko před začátek křesťanského letopočtu a v době, kdy Evropa ještě ani nevěděla, že nějaká Amerika existuje, udělali inčtí panovníci z koky státní monopol a omezili její užívání na šlechtu a vysoce postavené členy elity. Koka má totiž některé vlastnosti, které jejím konzumentům pomáhají překonat obtíže života a práce v horských oblastech. Lístky koky, vložené do úst, tlumí pocity bolesti, únavy, hladu a žízně. Inkové tak celkem pochopitelně připisovali koce boží původ.
Příchod Španělů a rozvrat inckého impéria v 16. století poněkud proměnil úlohu rostlinky. Inteligentní místokrál Francisco de Toledo v letech 1569-1981 nejenom adaptoval incký model nucených prací, mita, pro potřeby iberské říše, ale také zajistil, aby indiánští horníci, těžící stříbro v dolech v Potosí, dostávali kokové příděly. Je tomu tak dodnes. Když do Potosí, kdysi nejbohatšího města na světě, dnes přijedete, tak v tamních vysoce položených dolech uvidíte třináctileté děti tlačící vozíky plné hornin, v často marném očekávání, že v nich bude nějaký zpeněžitelný kov. Dlouhá směna v extrémně nečistém prostředí jim znemožňuje v hloubi hory jíst a pít, takže doplňují potřebnou energii kokou. Strhané rysy, nevelká míra dožití, častá smrt kolegů (děti a dynamit není příliš dobrá kombinace) a boule na tváři, důkaz žvýkané koky – to charakterizuje tuto sociální skupinu, která se ve 20. století stala nejbojovnějším proletariátem celého subkontinentu.
Coca cola i kokain
V 19. století se koka začala dostávat mimo andskou zónu. V roce 1886 vyrobil americký podnikatel John Syth Pemberton nápoj zvaný Coca Cola, jeden ze symbolů proměny USA v globální mocnost. To se už ve stejné zemi také užíval kokain, izolovaný z koky v roce 1855 jedním německým chemikem. Konzumace drogy narůstala, takže v roce 1914 došlo k jejímu zákazu. Pak už začaly USA občasně tlačit na andské země, aby se svou tradiční rostlinou něco udělali, neboť někteří Američané si jejím derivátem ničí zdraví.
Díky nevelké inteligenci amerických diplomatů nechyběly celé záležitosti humorné momenty. Nápad jednoho z nich z roku 1950, spočívající ve vymýcení žvýkání koky sponzorovaným uvedením žvýkaček na bolivijský trh, Washington odmítl, s nečekaně zasvěceným upozorněním, že nejde jen o žvýkání, ale také o pozitivní účinky koky v obtížném prostředí. Odpovědí neměla být žvýkačka, ale zlepšení sociální situace lidí, stálo ve zprávě pro pana velvyslance.
Zatímco v padesátých letech se do USA od jižních sousedů vozila hlavně marihuana z Kuby a Mexika, tak v následujícím desetiletí se na scéně objevuje Kolumbie. Obchod sice ještě dlouho kontrolovali Kubánci, kteří ho v exilu spojovali s bojem za „svobodu“ svého ostrova, neboť konec Batistovy vlády znamenal i konec jejich podnikatelských aktivit, ale postupně se formovaly kartely kolumbijské a marihuanu nahrazoval kokain, pašovaný zpočátku ve velkých banánových lodích. Kolumbijci pak navázali kontakty s peruánskou oblastí Alto Hullaga a s Bolívijci ze Santa Cruz. Sicilská mafie, obchodující s heroinem, získala nebezpečného konkurenta. A USA, jinak stoupenec volného obchodu, volají po nutnosti takovýto relativně volný obchod, kdy opravdu nabídka uspokojuje poptávku, zastavit. A začínají hrozit. Pablo Escobar, „legenda“ mezi narkotrafikanty, se však proslavil výrokem, že lepší je „rakev v K olumbii, než vězení v USA “ a obchod nepolevil. V roce 1981 získala Kolumbie z drog více peněz než z exportu kávy. Ne nadarmo nezažila v osmdesátých letech vážnou dluhovou krizi a kartel z Cali fungoval jako aktivní investor v řadě odvětví.
Podnikatel v zemědělství
Jádro zdrojů pro výrobu drogy však představovalo Peru a hlavně Bolívie. Tam se propojení mezi kolumbijskými kartely a místní podnikatelskou elitou z východních provincií projevilo plně za diktatury proamerického generála Huga Banzera, jednoho ze samozvaných ochránců „západních hodnot“ v Jižní Americe. Od roku 1971 kombinoval úspěšný pučista rétoriku hodnou Alexandra Vondry s příjímáním americké pomoci, represí vůči opozici, vraždami a tolerancí zapojení části armády do prodeje koky Kolumbijcům. Byl to antikomunista, tak mu za to USA ani nenadávaly.
Tradičním místem pěstování bolivijské koky jsou údolí Yungas v departamentu La Paz. Ale s postupným otevíráním se východu země v padesátých letech a osidlováním údolí Cochabamby se koka začala pěstovat i v oblasti Chapare. Tamní koka je díky většímu obsahu alkaloidů vhodnější pro výrobu kokainu, zatímco tradiční andské konzumaci příliš nesvědčí. A právě zde začal v sedmdesátých letech výnosný obchod s drogami. Pro nové přistěhovalce byla koka relativně výhodná, zvláště poté, co začaly klesat ceny bavlny a jiných produktů. Počet malých políček se zvětšoval a usazovala se zde rostoucí pracovní síla. Kolumbijci, s vazbami na americké překupníky v Panamě, a domácí obchodníci, spojení stále více s armádou, nabízeli solidní výdělek. Koka se rychle šířila i do Santa Cruz a Beni. Bohaté santacruzské rodiny velmi uvítaly Banzerův převrat, který jim usnadnil budování slibně se rozvíjejícího obchodu. Nejdále to dotáhl pohádkově bohatý Roberto Suárez, který se do povědomí světové veřejnosti zapsal jako „kokainový král“. Díky kombinaci filantropie a korupce se Suárez stal vlastně váženou postavou a vládě své země nabízel i splacení části vnějšího dluhu. Sám sebe označoval za podnikatele v zemědělství.
Ochranný polštář
Vrchol všeho znamenala další vojenská diktatura, tentokrát vedená generálem Garcíou Mezou, nastolená v roce 1980. Armáda, hlavní spojenec USA v prosazování boje proti „komunistickým subverzím“, jež prý hrozily celé oblasti, se do pašování zapojila naplno. Napojení nových držitelů moci na obchod s drogami bylo příliš očividné, už jen proto, že ministrem vnitra se stal Luis Arce Gómez, bratranec „kokainového krále“. Členové kabinetu dostávali peníze od spokojených obchodníků s narkotiky, jimž pomáhali eliminovat konkurenci nebo ty, kteří odmítali vládě platit. Velitel bolivijského letectva měl inkasovat týdně 10 tisíc dolarů za to, že umožňoval průlety letadel naložených kokainem. Americký protidrogový agent z DEA na dotaz, kolik si takto mohli různí činitelé režimu vydělat, řekl: „Vymyslete si nesmyslnou částku, zdvojnásobte ji a mějte hezky na paměti, že jste to těžce podcenil.“ Za necelý rok získal Arce Gómez tři obrovská venkovská sídla, pět luxusních bytů, pět velkofarem, mlékárnu a řadu letadel. Dokonce ani tehdejší prezident USA Ronald Reagan tuto vládu, k jejímu velkému zklamání, neuznal. Ostatně, Arce Gómez je dnes v americkém vězení a stěžuje si, že ho USA, jimž tak věrně sloužil, prostě zradily.
Po demokratizaci země obchod neustal. V roce 1980 se koka pěstovala na 22 900 hektarech, v roce 1985 už na 65 300, především v Chapare. Zásah proti kokovým údolím mohl vést k velkému ozbrojenému střetu. Koku pěstovalo alespoň čtvrt milionu lidí, které z hor do údolí vyhánělo i sucho a později úpadek těžby, jenž zasáhl právě Potosí. Nezaměstnaným horníkům nic jiného nezbývalo. Odhadci se lišili ve vyčíslení objemu kokových exportů, ale vždy se shodli, že byly přinejmenším shodné s hodnotou zbylého vývozu.
Na lehce provokativní výzvy, ať kokainu tolik nekonzumují, nebo proti němu zasahují vojensky na svém území, pak USA nikdy příliš nereagovaly. Neoliberální reforma, která v roce 1985 celkem úspěšně odvrátila faktický krach bolivijské ekonomiky, počet pěstitelů ještě zvýšila. Její sociální dopady byly obrovské. Státní těžební monopol zredukoval počet zaměstnanců z 30 000 v roce 1985 na pouhých 7 000 o dva roky později. Ropný a plynárenský monopol snížil počet pracujících skoro o polovinu. Toto propouštění dopadlo na rozvětvené hornické rodiny i na města jako Potosí či Oruro. Spousta postižených odešla do Chapare pěstovat koku, která tak zemi ekonomicky podstatně ulevovala. Byl-li dopad možných amerických sankcí odhadován na ztrátu 30 milionů dolarů ročně, tak v roce 1986 měla Bolívie z drog získat asi 600 milionů. Narkodolary byly svého druhu ochranným polštářem proti bolestivějšímu dopadu reformy.
Začněme dovážet koku!
Od devadesátých let se koka stala hlavní politickou otázkou v zemi. Pokusy zredukovat rozlohu kokových políček narážely na sofistikovanější a efektivnější organizační strukturu zájmových organizací pěstitelů, jejichž původně odborové hnutí nabývalo politických ambicí a získávalo zřetelně ráz hnutí domorodých obyvatel. To, co někteří označovali za boj proti drogám (které však bolivijští indiáni opravdu nekonzumují), bylo v pojetí indiánských vůdců chápáno jako bezmála rasistický útok na jejich kulturu. Založením politické strany, vedené vůdcem pěstitelů Evo Moralesem, a jejím vítězstvím ve volbách v roce 2006 byla ukončena spolupráce s USA a z koky se stává jeden ze symbolů tohoto andského státu. Morales ji žvýká v OSN, dort z ní posílá na Kubu a chce najít cestu jak ji lépe využít v potravinářském průmyslu. Právě ve využití jejích pozitivních vlastností snad leží budoucnost koky. Proč třeba v ČR pijeme umělé energetické nápoje, když takový kokový čaj by nás povzbudil daleko lépe? Není snad čas dát koce šanci nebýt jenom kokainem?
Autor nyní připravuje ke knižnímu vydání historii Bolívie.