Drug info ~ Chillout ~ Therapy
English ~
LSD. Psaly se o něm romány a skládaly písně, ale také vedla seriózní vědecká bádání. Socialistické Československo bylo světovou velmocí ve výrobě i experimentech. Řízenými intoxikacemi prošly u nás během 50. a 60. let tisíce psychiatrů, jejich pacientů i umělců. Jenže pak LSD uniklo na Západě „na ulici“ a veškeré průzkumy lidského vědomí pomocí halucinogenů na 35 let utichly. Nyní zažívají renesanci. A znovu přinášejí pozoruhodné výsledky.
Je to už pětapadesát let, ale Stanislav Grof si na chvíli, kdy poprvé ochutnal LSD, stále moc dobře pamatuje. „Bylo to něco neuvěřitelného,“ vypráví psychiatr, který žije už přes čtyřicet let ve Spojených státech. „Když se to rozjelo, byl jsem oslněn září, jako bych se ocitl v epicentru atomové exploze. Cítil jsem, jak moje vědomí opustilo tělo. Postupně jsem ztratil ponětí o přítomnosti sestry, laboratoře, kliniky, Prahy a nakonec i celé planety. Měl jsem pocit, že moje vědomí naplnilo celý vesmír.“
Grof přitom nebyl mánička bažící po mystickém zážitku. Byl jedním z
desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v
socialistickém Československu legálně experimentovali. „LSD bývá
spojováno především s hippie érou Západu konce 60. let. To, co se ale
už pár let předtím odehrávalo v Československu, nemělo jinde na světě
obdobu,“ říká kanadský novinář Ross Crockford, který dělal v zemích za
železnou oponou průzkum mezi pamětníky tehdejších pokusů.
Ampule ze Švýcarska
Ohromující účinky LSD na lidské vědomí objevil chemik švýcarské
farmaceutické společnosti Sandoz Albert Hofmann úplnou náhodou na jaře
1943. Sám do konce života nepřišel na to, jak se mu to stalo.
Nejpravděpodobnější se zdá varianta, že si omylem sáhl do oka prsty, na
nichž měl nepatrné množství látky, o které si do té doby myslel, že
nemá žádné farmakologické využití. Lepší rok narození si jedna z
nejznámějších a nejkontroverznějších drog světa nemohla vybrat.
Poválečná léta byla dobou, kdy se v moc chemie hodně věřilo, a to od
potravinářského průmyslu až po psychiatrii. V Sandozu tedy nelenili a
zajímavou kyselinu neuvěřitelné síly (jeden gram vystačí na deset tisíc
průměrných dávek) začali vyrábět ve velkém. Aby prozkoumali, k čemu
všemu může být dobrá, začali ji koncem 40. let zdarma nabízet
farmakologům a psychiatrům k experimentům. Ti čeští měli štěstí, že
švýcarský koncern byl zrovna tím jediným, který k nám mohl zpoza
železné opony dodávat léky.
„Jednoho dne přišla velká krabice plná ampulí. V přiloženém dopise bylo
napsáno, o jakou látku jde, a prosba, jestli bychom ji nevyzkoušeli a
nepodali Sandozu nějaké hlášení. Původní dojem byl, že LSD je schopno
na pár hodin navodit psychózu, což by mohl být užitečný zážitek pro
psychiatry,“ vzpomíná Stanislav Grof, který tehdy pracoval ve Výzkumném
ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích. Postupně bylo jasné, že
kouzelná kyselina toho možná dokáže ještě víc. „Když jsem pozoroval, že
na každého účinkuje jinak, došlo mi, že nenavozuje psychózu, nýbrž je
nespecifickým katalyzátorem. Neboli – zážitky a vize neprodukuje, nýbrž
vytahuje z hlubokého podvědomí. Od té chvíle jsem začal vidět LSD jako
nástroj, který může pro psychiatrii znamenat to samé jako mikroskop v
biologii nebo teleskop v astronomii,“ líčí Grof.
Zbožňovaná lysergovka
Podobné nadšení vzbuzovala kyselina v mnoha mladých lékařích a rychle
se stala šlágrem. „Všichni jsme tomu strašně věřili,“ vypráví psychiatr
Radkin Honzák, který tehdy pracoval na jiném z mnoha pracovišť, kde se
halucinogeny testovaly – v psychiatrické léčebně v Sadské u Poděbrad.
„Věřili jsme, že to urychlí terapii. Že se přes vzpomínkové asociace
snáz dostaneme k zasutému traumatickému zážitku. Měli jsme tam
například pacienta, co se díky LSD dostal z deprese. Jako dítě se
počurával a maminka mu utahovala pindíka tkaničkou na boty. V kontextu
psychoanalýzy ukázková kastrační problematika. Během intoxikace se k
tomuto zážitku propracoval, čímž došlo k uvolnění,“ vysvětluje.
Švýcarská novinka dorazila do socialistického Československa jako na
zavolanou. V době, kdy materialistický režim zakázal psychoanalýzu,
představovaly halucinogeny státem tolerovaného průvodce do lidského
nevědomí. „Výsledky výzkumů jsme museli prezentovat zastřeně.
To
znamená: diagnóza, množství látky, počet sezení, výsledky. Samozřejmě
jsme nemohli zmínit, že pokusné osoby zažívaly regresi do dětství nebo
dokonce mystické zkušenosti. Freud byl zapovězen a náboženství bylo
považováno za opium mas,“ vysvětluje Stanislav Grof. „Lysergovka“, jak
se LSD tehdy u nás familiérně říkalo, se zkoumala ve všemožných
souvislostech – od vlivu na tvorbu spermií přes možnost léčit
závislosti, autismus, sexuální odchylky nebo neurózy. Jen po jednom z
mnoha lékařů, kteří se tehdy pokusům věnovali – primáři Psychiatrické
léčebny v Sadské Milanu Hausnerovi – zůstalo z té doby v archivu
Akademie věd na 70 krabic plných poznámek, deníků, dotazníků a obrázků
pořízených během experimentálních intoxikací. „Pokusnými králíky“ byli
nejdřív sami lékaři, medici, potom dobrovolníci, tedy zdraví lidé
především z řad sportovců a umělců, a nakonec, po pár letech, se látka
začala zkoušet i na pacientech s depresemi nebo úzkostmi. „Za den
prošlo intoxikací čtyři až pět pacientů a večer byla skupina, kde se
analyzovaly jejich zážitky,“ popisuje Honzák průběh LSD-terapie.
LSD se stalo v Československu takovým hitem, že se ho komunistická země
rozhodla – vedle Švýcarska jako jediná na světě – dokonce sama vyrábět.
V roce 1961 látku syntetizovali v pražském Výzkumném ústavu pro
farmacii a biochemii, od roku 1963 se vyráběla v závodech Spofa v
Komárově u Opavy. A pod bedlivým dohledem Státní bezpečnosti v tom
pokračovali i dlouho po tom, co LSD většina států na světě zakázala.
Leary to zkazil
Za viníka zákazu bývá označován harvardský psycholog Timothy Leary. I
jemu halucinogeny učarovaly – v rámci univerzity nejdřív zkoumal jejich
terapeutické účinky na vězních Concordské věznice. Postupně ale začal –
bez příslušných povolení – zkoušet LSD i na svých studentech. Z vědce
se postupně stával zapálený zvěstovatel a spolu s tím se měnila i jeho
rétorika. Žádné vědecké důkazy a důraz na to, že psychedelika patří
pouze do rukou povolaným. Místo toho s manželkou po boku vykládal
médiím, že na tripu může žena zažít až sto orgasmů. Definitivně
přestřelil, když v roce 1963 objednal jménem Harvardovy univerzity ze
Sandozu milion dávek LSD a navrch 25 kilogramů čistého psilocybinu
(látka podobná LSD obsažená například v některých druzích hub). Když to
prasklo, byl z Harvardu okamžitě vyhozen. Mezitím si už halucinogeny
díky jeho popularizačnímu úsilí našly cestu na veřejnost. Vznikl černý
trh, LSD se šířilo Amerikou. Na západním pobřeží USA přitahovala velkou
mediální pozornost skupina „Merry Pranksters“ (Veselí šprýmaři),
jejichž hlavní tváří byl spisovatel Ken Kesey. Při kyselinových party
„šprýmařů“ se zředěné LSD nalévalo sběračkou ze sudu a bylo volně
přístupné všem. Jenže vedle extatických zážitků přibývalo těch špatných
– sebevraždy a zločiny pod vlivem LSD, rozjezd schizofrenie a dalších
psychických problémů.
Celá věc měla i politický rozměr: rozdovádění hippies začali
protestovat proti válce ve Vietnamu. To byla pro vládu USA poslední
kapka. „Odhodlala se k protiútoku a začala šířit vědeckými výzkumy
nepodložené – nebo dokonce vyvrácené – informace o tom, že LSD
způsobuje poškození chromozomů, psychózu nebo flashbacky. Novináři se
toho chytali a předháněli v tom, kdo přinese víc šokující zprávy.
Objevovaly se dokonce historky o lidech, kteří oslepli, když pod vlivem
LSD fascinovaně hleděli přímo do slunce,“ popisuje Petr Winkler, který
letos na pražské Filozofické fakultě obhájil diplomovou práci o LSD. V
roce 1966 vyhlásily Spojené státy LSD-prohibici, v ostatních zemích
západní Evropy zákazy následovaly. Až na Československo. Na ulici LSD
sice nikdy neuniklo, ale lékaři s ním experimentovali až do roku 1974.
Teprve tehdy přišel zákaz ministra zdravotnictví a nařízení všechny
zásoby spálit.
Z odtajněných dokumentů se teprve v roce 1975 zjistilo, že už od
začátku 50. let se o novou látku zajímala také CIA. Mezi lety 1950 a
1962 vydávala více než miliardu dolarů ročně na masivní výzkumný
projekt zaměřený na kontrolu vědomí. Koneckonců i první harvardské
výzkumy Timothyho Learyho byly financované CIA. Americká a britská
vláda tehdy věřily, že Sovětský svaz vytvořil drogu pravdy, jejíž
požití donutí i nejlepší agenty prozradit jakékoli tajemství. A tak
nechtěly zůstat pozadu. Zkoumaly možnost využití LSD také jako zbraně
pro potlačení odporu obyvatelstva dobývaných území nebo zneškodnění
nepřátelských vojsk. Snahu CIA provázelo několik skandálů, smrtelných
nehod, ale také komických situací. Jednou si třeba chtěla CIA v Sandozu
objednat 10 kilogramů LSD, aby se tak těchto 100 milionů dávek
nedostalo do ruky Rusům. Ukázalo se, že vzhledem k síle kyseliny má
Sandoz na skladě pouze miliontinu požadovaného množství.
Armádní pokusy se odehrávaly i v Československu. „Máme informace o
dvou. Jeden byl proveden v únoru 1968 na katedře toxikologie Vojenského
lékařského výzkumného a doškolovacího ústavu v Hradci Králové, druhý v
dubnu téhož roku v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích,“
upřesňuje toxikolog Jiří Bajgar, který u prvního z experimentů osobně
asistoval. Z druhého pokusu existuje dokonce působivý film (k nalezení
na YouTube pod heslem „LSD CSSR“). Štábu raketového vojska v něm byla
podána malá dávka LSD během jakéhosi štábního cvičení s mapami. Po
dvaceti minutách si vojáci stěžují, že jim je teplo, odkládají saka,
začínají se smát. „Já tady vrávorám jako magor,“ stěžuje si jeden z
nich. Zadaný úkol v určeném čase nesplnili.
Nezapomenutelný trip
Armádní experimenty ale byly jen špičkou ledovce. Pokusů s kyselinou se
zúčastnily také desítky výtvarníků a dalších umělců. „Zážitek, který
jsem podstoupil v roce 1963, byl životní,“ říká o setkání s LSD malíř a
grafik Jiří Anderle. „Tabletku jsem dostal před obědem. K němu byla má
oblíbená rajská s knedlíkem, ale chutnala jako dřevěné piliny. Všechno
kolem bylo třeskutě barevné. Potom jsem šel chodbou, která zatáčela
vlevo, bylo tam šero a já jsem si náhle zcela jasně uvědomil, že tak,
jako končí ta chodba, skončí jednou můj život. A že až přijde ten
okamžik, nebudu mít už ani vteřinu na malování. A najednou jsem věděl:
čas je největší bohatství, které mám. Od té doby jsem kreslil jako
posedlý. Působil jsem tehdy v Černém divadle Jiřího Srnce, hodně jsme
cestovali a já jsem využíval každé volné chvilky. Maloval jsem v
letadlech, autobusech, hotelích, divadelních šatnách, mezi stavěním
scén... Přestal jsem se smrti bát, ale začala mě honit. Věci z té doby
také získaly mnoho cen na mezinárodních bienále. Asi jsem díky té jedné
tabletce objevil svou podstatu.“
Ne každý však našel pod vlivem LSD smysl života. Na svůj trip, který
podstoupil na jaře 1972 ve střešovické vojenské nemocnici, nerad
vzpomíná například režisér Jan Švankmajer. „Pro mne to byl zážitek, ze
kterého jsem se vzpamatovával léta. Leželi jsme na postelích a čekali,
až to zabere. Droga začala postupně ovládat moje smysly. Nejprve jsem
prošel nějakou regresí, cítil jsem se jako bezbranný kojenec. Pohyby
jsem viděl ,rozfázovaně‘, jako by se skládaly ze statických obrázků,
postupně nasnímaných trikovou kamerou. Přitom každá fáze měla jinou
barvu. To jsem byl ještě schopen vnímat okolí. Potom nám dovolili se
pohybovat po místnosti. To už jsem ale ztrácel poslední zbytky zdravého
rozumu. Zachvátil mě děs a nezvladatelná paranoia. Lítal jsem po
nemocnici a snažil se utéci. Personál mě chytal a já se s ním pral.
Nakonec mi museli píchnout nějakou protilátku, aby mě z toho dostali,“
popisuje.
Děsivé stavy se mu prý vracely ještě několik let. „Například jsem
nemohl jezdit v noci tramvají. Prolínání reality za okny a odrazu
vnitřku tramvaje ve skle mi způsobovalo fyzickou nevolnost a evokovalo
ony stavy hroutící se reality a deformace vnímání ve stavu intoxikace
LSD.“ Zároveň připouští, že roli zřejmě sehrálo momentální rozpoložení.
„Trpěl jsem v té době hlubokou depresí, rozpadal se nám vztah s Evou.
Možná že za stavu určité duševní pohody by reakce nebyla tak děsivá.“
Že by jeho často bizarní surrealistické filmy byly odrazem zážitků s
LSD, odmítá.
Zdroj:
Víkend HN | rubrika: téma LSD v ČSSR | strana: 18 | autor: Lucie Jánská